Tři inkasované góly, z toho jeden z půlky, porážka, nešťastné zranění. Brankářská premiéra Tomáše Hajduška ml., který je manažerem katovického mužstva, nedopadla úplně podle představ…
Nikdy předtím jsi nechytal. Neměl jsi obavy, že to může dopadnout právě takhle?
Obavy jsem neměl, naopak jsem se těšil. Fotbal mám rád a život je o zážitcích. A zachytat si doma v Katovicích byl zase nový zážitek a super zkušenost. Samozřejmě jsem to klukům nechtěl nějak výrazně pokazit, proto jsem i dorazil na dva tréninky, abych si to aspoň trochu osahal.
Říkal sis před zápasem „jak těžké to může být“, nebo jsi k tomu šel s respektem?
Moc jsem nad tím nepřemýšlel. Soustředil jsem se na to, abych měl čistou hlavu nezapomínal na to, že po míči mám skočit rukama a ne hlavou.
Překvapilo tě na chytání něco, co jako bývalý stoper vůbec nevnímáš?
Je jasný, že nemám úplně odhad na situace – kde zrovna stát, jestli míč půjde do zámezí, kam až můžu vyběhnout. Je to úplně jiné než hrát v poli. A taky mě to u třetího gólu vytrestalo.
Co bylo nejtěžší – reflexy, poziční hra, nebo práce nohama?
Nejtěžší bylo přesvědčit hlavu spadnout na zem. Jak je sucho a tráva tvrdá, tak se mi moc nechtělo…
Tvůj bratr Kamil je brankář. Volal jsi mu před zápasem pro radu?
Jenom ze srandy jsem mu psal, že má tři dny na to mě naučit chytat. Ale poslal mi nějaká cvičení na aktivaci nervové soustavy a rozcvičku. Pocitově mi to pomohlo, ale asi neexistuje magie, která by ze mě udělala brankáře v 37 letech zničehonic…
Ozval se ti po zápase? Co ti na ten výkon řekl?
Jenom krátce, probrali jsme to zranění, góly. Ono k tomu nebylo moc co říkat. Měl jsem dobře postavený tyče, zákroky tak dva tři, nějaký situace jsem vyřešit nohama. Ale zas tolik toho na mě nešlo, kluci poctivě bránili. Škoda těch dvou situací před prvním a druhým gólem. To byly takové zbytečné nedorazy a situace 1v1, kde jsem samozřejmě tahal za kratší konec proti útočníkům. Stačilo jim mě netrefit…
Můžeš přesně popsat moment, kdy došlo ke zranění ruky? Bylo to při zákroku, nebo spíš nešťastná situace?
Další situace 1v1, dostal jsem se docela blízko k útočníkovi a roztáhl se. On mě trefil někam do kolena myslím a při pádu jsem se zapřel o pravou ruku a ucítil křupnutí.
Co ti proběhlo hlavou v tu chvíli? Chtěl jsi hned střídat, nebo jsi měl tendenci zápas dochytat?
Hned jsem věděl, že to nepůjde. V ruce jsem hned ztratil sílu a nemohl jsem jí pořádně zvednout a zatnout. Navíc bylo šest minut do konce a rozhodnutý stav, nemělo cenu riskovat nějaké zhoršení, když jsem přesně nevěděl, co s rukou je.
Jak reagovali spoluhráči a lavička?
To už je taková bezmoc. Zápas jsme určitě mohli dovézt aspoň do remízy a dopadlo to 1:3 a další hráč v brance.
Jak jsi vnímal podporu fanoušků, když při odchodu skandovali tvoje jméno?
Potlesk jsem zaznamenal, děkuji jim za to. Před zápasem jsem plánoval, že udělám něco pro diváky. Nějaký scorpion kick, kličku, zákrok hlavou nebo něco, aby byla sranda. Ale pak jsem viděl, že kluci jezdí po zadku a máme šanci Zlatku svalit nebo minimálně hodně potrápit, tak jsem to začal brát vážně. Mrzí mě, že to nedopadlo happy endem. Mohl jsem být jako Franz Straka v repre – mít stoprocentní bilanci jako brankář, ale to už bych chtěl asi moc.
Tomáš Hajdušek mladší v bráně – je to uzavřená kapitola, nebo můžeme někdy čekat další pokračování tohohle příběhu?
Já doufám, že už nikdy nenastane situace, kdy nám vypadnou oba brankáři najednou a nebudeme mít ani jiné varianty, jak to vyřešit. Takže to považuji za uzavřenou kapitolu. Rukavice jsem pro jistotu hned věnoval Zdendovi Řezáčovi na tréninky.